Seriál dobrovolnictví v zahraničí: Výuka angličtiny v Indonésii

Lukáš Zajíček
Indonésie
Příběhy & rozhovory

Lukáš strávil 3 měsíce dobrovolnictvím na ostrově Lombok v Indonésii, kde učil angličtinu. Vyzpovídali jsme ho, jak se učí angličtina s neznalostí místního jazyka, jak se žije mezi místními, co mu dobrovolnictví dalo a na co by se měl člověk připravit, když chce vyjet do zahraničí jako dobrovolník.

Lukáši, co tě vedlo k rozhodnutí jet do zahraničí jako dobrovolník, jel si takhle poprvé?  A proč právě Lombok?

Jako dobrovolník jsem byl takhle poprvé, i když zhruba před 8 lety jsem byl v Americe pracovat v kempu. V roce 2017 a 2018 jsem šel dvakrát Camino de Santiago. Pokaždé to byl měsíc pryč, na nohách v cizím prostředí, strašně moc mě to bavilo. Chtěl jsem zase pryč, ale říkal jsem si, že by bylo fajn spojit příjemné s užitečným a tím vznikla celá myšlenka dobrovolnictví. Původně jsem chtěl do Malého Tibetu učit do školy, ale to nevyšlo, pak se zjevilo tohle, dlouho jsem neváhal. To, že se jednalo o Lombok, byla spíš jen souhra okolností, v té době jsem vůbec nevěděl, kde Lombok je, nebo že to vůbec existuje.

Lákalo tě i jiné dobrovolnictví nebo padla volba rovnou na výuku angličtiny?

Lákal mě ten Malý Tibet, celkově mě dlouho táhla Indie, ale za zkušenost z Lomboku jsem neskutečně vděčný, dalo mi to jiný pohled na život i na sebe. Od začátku mě lákalo učení, od 15 jsem dělal s dětmi v rámci sportovního klubu, konkrétně u Taekwon-Do, kterému jsem se dlouho věnoval. Angličtinu jsem učil i tady, a dokonce jsem doučoval i děti ve skupinkách, takže mi to bylo hodně blízké. Lákala mě ta myšlenka někam vyjet, poznat to tam a při tom i někomu pomoct. Pravda je, že před pár lety by mě to ani ve snu nenapadlo.

Učil si děti angličtinu, jaký byl o to zájem, jací byli studenti?

Nebyla to škola, jmenuje se to English Rinjani Course. Dal to dohromady jeden člověk za podpory jedné české cestovní kanceláře, která ho podporuje. Jedná se zde vždy o dvouměsíční programy, děti se mají možnost přihlásit a nic neplatí. Učit sem jezdí dobrovolníci, o které se stará ředitel (zakladatel) tohoto kurzu. Skupiny byly dvojí, skupina dětí mezi 7-14 lety, které jsem vyučoval dopoledne a studenti 20-25, které jsem měl odpoledne. Vzhledem k tomu, že je pro ně angličtina cesta k práci, nebo cesta z Lomboku, tak mají vlastní zájem o to se dobře učit. Nicméně vždycky se najdou lenoši.

Jak vlastně probíhá výuka angličtiny v cizí zemi? Měl si nějaké učební pomůcky?

Tak výuka probíhá dost podobně jako tady. Základem je znalost slov, takže vylepšování si slovní zásoby. Tady to bylo samozřejmě komplikovanější, jelikož člověk neumí indonésky (což je druhý jazyk na Lomboku, jelikož první je jejich tradiční jazyk Sasak) musí si nějak pomoct. Tady to jistil google translator a jedna učebnice, která byla anglicko-indonéská. S těmi menšími si člověk mohl pomáhat i obrázky a kreslením, beztak to s nimi bylo víc jen o základech než o mluvení. Jinak k dispozici byla jedna bílá tabule a pár fix. Jinak to bylo docela snadné, hodně pomáhalo to, že o tom skutečně měli zájem. Došlo dokonce i na testy, což byl spíš ověřovací prvek, jak rychle s nimi člověk může jít v látce. Na některé to fungovalo jako donucovací metoda, aby se začali učit. Těšilo mě na tom to, že jim nešlo tolik o test, ale spíš o to, aby mě nezklamali.

Učil jsi tam celkově 3 měsíce, jak tě vnímali místní? Máš nějakou vyloženě negativní zkušenost nebo naopak tě něco příjemně překvapilo?

Těch věcí je spousta, když tam je člověk takhle dlouho, samozřejmě i ty negativní. Naši sousedi mě vnímali jako část vesnice, minimálně po nějaké době. I když je Pandan Indah malá oblast a člověk je tam jediný bílý v okolí, tak se stejně najde někdo, kdo se toho pokusí využít, jelikož podle zdejších mají běloši automaticky peníze. Na druhou stranu jsem zažil hodně pohostinnosti a přijetí, pravda je, že si tady hodně váží učitelů, především pak těch externích, jelikož úroveň angličtiny u místních učitelů je na úrovni našich středoškoláků. Za tu dobu jsem tam poznal několik učitelů, vždycky s vidinou, že si tam s někým konečně popovídám, ale bohužel. Jako za negativní bych považoval to, že jsem si po nějaké době nebyl jistý tím, jestli se se mnou začali někteří kamarádit, protože stáli o kamarádství nebo protože věděli, že za ně občas zaplátím. Jde to tu hodně na peníze a nebojí si o ně jen tak říct. To mi tam hodně vadilo, někdy to bylo opravdu nepříjemné, dokonce jsem to zažil na jedné návštěvě.

Určitě si pronikl do života místních, můžeš nám ho nějak přiblížit?

Ano, když už je někde člověk déle jak 14 dní, tak dostane možnost nahlédnout pod „klobouk“. Celou zkušenost pak samozřejmě umocnilo i to, že jsem zůstával u místních. Mělo to spoustu výhod, nejen, že ředitel ERC byl bývalý kuchař a průvodce, což znamenalo spoustu typů na výlety, ale hlavně skvělé domácí jídlo každý den. Život na Lomboku se liší v mnoha aspektech. Lombok je vlastně ostrov o rozloze Pardubického kraje, takže se dá říct, že je to všude kousek. Jezdí se zde převážně na motorkách, nebo lépe řečeno na skútrech. Život je tam o poznání pomalejší, v podstatě se nikam nedá přijet pozdě, jelikož člověk dorazí vždy v ten správný čas, i když je to třeba o hodinu později. Což ale vlastně vytváří jednu z nejhezčích věcí, klid a žádný stres. Čas tu plyne jinak, je normální sedět v bruze třeba dvě hodiny, popíjet kafe, kouřit a jen tak si povídat. Vcelku to, na co jsme zvyklí ze západu tu není, navíc tu je tu hodně propojená kultura s náboženstvím. Lombok je z 95% muslimský, ale žít mezi nimi a být tam, je jedna z nejhezčích zkušeností, kterou jsem tam získal. Jednak bylo možné vidět to propojení zblízka a pak i toho být občas součástí. Sice jsem nesměl do mešity, ale zase jsem byl zvaný na spoustu jejich tradičních událostí. Jedna z nich byla třeba tradiční svatba o vesnici vedle.

Jak hodnotíš čas strávený dobrovolnictvím, mělo to pro tebe nějaké přínosy kromě poznání cizí kultury?

Definitivně pozitivně. Byla to pro mě jedna z nejlepších zkušeností. Cestování je fajn, ale člověk má vždy jen omezenou dobu na to místo, a tak se snaží vidět, co nejvíc, až mu toho nakonec hodně uteče. Když jsem ale mohl být na jednom místě a mohl jsem se vlastně někam vracet, tak to dostalo úplně jiný rozměr. Třeba luxus toho sednout po učení na motorku a na západ slunce si zajet na pláž, to bylo naprosto boží. Nebo jen to, že když jsem měl volno, mohl jsem se vypravit prozkoumávat okolí z motorky. Člověk má zkrátka jiné možnosti. Co se kultury týče, tak Lombok je celý muslimský a tím je dost ovlivněná kultura tam. Jedna z věcí, na kterou mi trvalo asi 3 týdny, než jsem si zvykl a přestala mě budit, byly ranní modlitby. Jelikož jsou mešity opravdu všude, tak tomu člověk neunikne. Po nějakém čase už jsem to ani nevnímal, ba naopak jsem si na to navykl, že bylo strašně zvláštní se vrátit a neslyšet modlitby z mešity 5x denně. Celkově mě pak ovlivnilo tempo života tam, nikdo tam nikam nespěchá, přijet na schůzku o hodinu později je normální a sedět, popíjet kafe a kouřit tři hodiny taky. Zkrátka žádný spěch, ale člověk pak nevidí vystresované uhoněné lidi, vládne tam hrozný klid, pohoda a přátelskost. 

Pokud by chtěl někdo takto dobrovolničit, co pro to musí udělat? Máš i nějaké obecné tipy na co se připravit?

Tak organizací, které se tím zabývají, není po málu. Já jsem tady byl s organizací Škola v ráji, dá se to dohledat na internetu, ale je zde možnost jen Lomboku a školy ERC. My s naší organizací občas taky děláme dobrovolnictví, naposledy s námi takhle vyjela slečna na půl roku do Kambodži, bylo o ní postaráno a v rámci výuky dětí procestovala velkou část země. Co musí člověk udělat sám za sebe, než začne hledat vysílací organizaci, je připravit se. Není to jednoduché opustit to známé, obzvlášť když už člověk odjede třeba na 2 a více měsíců. Takže doporučuji to hodně zvážit, ideálně někoho vyhledat a zeptat se na jeho či její zkušenost. Pro mě to nebylo poprvé, být sám někde pryč. Jako mladší jsem strávil léto v Americe, kde jsem pracoval v kempu s dětmi, takže už jsem tušil, co mě čeká.  Člověk se jinak musí připravit na to, čím je ta jeho destinace specifická. Když člověk jede do Asie, tak se musí připravit na to, že nic není jako u nás. Mentalita, kultura, možnosti a hlavně lidi, všechno je jinak. Když jede člověk někam na západ, tak je nám to určitě blíž než východ, kultura možnosti daného místa jsou většinou velice podobné, na východě je to jinak. Určitě je dobré s sebou mít léky, zrovna v Asii člověk shání někdy věci dost těžce. Je dobré se i připravit na šok po návratu, ten bych řekl, že je většinou horší, než když člověk někam přijede.

Děkujeme Lukášovi za rozhovor. Pokud si budete chtít přečíst více jeho článku nejenom z cestovatelského prostředí najdete je zde.

279 Zobrazení