Seriál dobrovolnictví v zahraničí: Stavba školy v Thajsku

Lenka Gazdová
Thajsko
Příběhy & rozhovory

Lenka strávila více než šest měsíců cestováním po jihovýchodní Asii a na cestách pracovala jako dobrovolník. Vyzpovídali jsme ji jak se taková cesta financuje, které země procestovala a jaká byla její nejhorší a nejlepší práce jako dobrovolník.

Leni, cestovala jsi delší dobu po Asii a přitom občas pracovala jako dobrovolník. Co tě vedlo k rozhodnutí odjet do zahraničí na delší domu, ještě navíc sama?

JV Asie, konkrétně Thajsko, Vietnam a Kambodža, byly strašně dlouho moje vysněné destinace. Pak se mi sem povedlo jet v roce 2016 na 2 měsíce. Tenkrát jsem si myslela, že se Asie už nikdy znovu nepodívám.

V roce 2017 jsem ale jela znovu – na měsíc do Thajska. Při odjezdu jsem brečela jak želva, protože jsem nechtěla zpátky. Thajsko jsem si neuvěřitelně zamilovala.

A tak, ne moc dlouho od návratu, padlo rozhodnutí jet do JV Asie cestovat na delší dobu – v plánu bylo 6 měsíců. Můj tehdejší přítel jet nechtěl, z kamarádů taky nikdo a tak, i když bych v té době nešla sama ani do kina, jsem se rozhodla vyrazit sama.

Určitě spoustu z nás zajímá, jak sis takovou cestu financovala a které země si procestovala.

Celé léto před odjezdem jsem pracovala na jedné velké pivní zahrádce v Praze. Dřina to byla šílená a z léta jsem neměla v podstatě nic. Jako základ na cestu to ale stačilo.

Nebyla to žádná velká částka, tyhle peníze spousta lidí utratí za 3 týdny dovolené v Thajsku. Já si s tím musela vystačit na 6 měsíců. A tak jsem se snažila snížit náklady tím, že jsem pomáhala jako dobrovolník. Taky jsem si vše zařizovala sama, nevyužívala služeb agentur na transporty, bydlela hostelech, jedla hlavně na ulici, jezdila lokální dopravou. Jen párkrát jsem si dopřála lepší ubytování a dražší výlety. Můj průměrný rozpočet během cesty vychází na 300 Kč/den za úplně vše. Že by to bylo na úkor zážitků si nemyslím, spíš naopak. Procestovala jsem Malajsii, Thajsko, Myanmar, Vietnam a Laos.

Později, když jsem se rozhodla si cestu prodloužit, jsem začala pracovat online, hlavně psaní článků o cestování.

Máš za sebou už více prací jako dobrovolník, máš z některého dobrovolnictví vyloženě špatnou zkušenost?

Neměla jsem moc štěstí při výběru ve Vietnamu a Laosu, nebylo to ale nic dramatického.

Nejhorší, co jsem zažila, bylo na maličkém ostrůvku v Thajsku. Ostrůvek byl dlouho neobydlený a majitel, který si ho pronajal, tam měl v plánu zrekonstruovat původní resort. Hlavní náplní práce byl úklid odpadků, které byly doslova všude. Práce to byla těžká, podmínky vzhledem k izolovanosti ostrůvku značně polní – žádná elektřina, žádná voda na mytí, v chatce mi nešly zavřít dveře a ve střeše bylo pár děr, takže jsem se pravidelně každé ráno budila ve společnosti několika mrtvých i živých pavouků.

To ale pořád nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo chování majitele a jeho způsob komunikace. Vše vyvrcholilo jednoho krásného dne, kdy na mě začal řvát, že jsem blbá kráva a ať tak blbě nečumím a něco dělám. To vše kvůli chybě, která nevznikla mým zaviněním ale zavinil si ji sám.

Rozhodla jsem se okamžitě odejít. Bohužel však loďka na hlavní ostrov stála 500 bahtů. To pro mne bylo jídlo na několik dní. Naštěstí byl zrovna odliv a tak jsem si zabalila svůj batoh a šla jsem. Voda mi místy dosahovala do půlky stehen, byly tam kameny, šlo se špatně a já se modlila, ať nespadnu a nenamočí se mi všechny věci.

Všechno ale dopadlo dobře a já se dostala na ostrov Koh Phayam, kde jsem zažila spoustu super chvil a který se mi nesmazatelně vryl do srdce.

A teď naopak, která práce tě nejvíce obohatila a proč?

Paradoxně nejlepší byla právě na Koh Phayamu i když ne při pobytu po tomto incidentu ale o měsíc a půl později, kdy jsem se na ostrov podruhé vrátila.

Pracovala jsem pro organizaci, jejíž hlavní činností je pomoc komunitě Moken sea gypsy, která, jakožto minorita bez thajského občanství, nemá přístup ani k základním věcem jako jsou vzdělání a zdravotní péče. Organizace pomáhá se vzděláváním dětí, učí angličtinu, finanční gramotnost, ekologii, působí preventivně proti drogám, alkoholu a pohlavním nemocem. Ty se bohužel v komunitě vyskytují i u dětí, které si HIV do života přinesly od rodičů. Další náplní práce je kastrování toulavých psů na ostrově.

Bylo to na jednu stranu strašně smutné vidět, v jaké bídě a šílených podmínkách lidi žijí, jak děti nemají ani 1 % toho, co mají ty u nás, stát tváří v tvář dítěti, které má ve 13 HIV a jehož osud je poměrně nevyhnutelný...což se taky stalo...půl roku po mém pobytu chlapeček zemřel. Nebyly prostředky na to, aby se mu dostalo péče, která by mu život prodloužila o něco víc.

Na druhou stranu to byl strašně hezký pocit. Pomáhala jsem stavět školu a několikrát jsem byla i ve vesnici. Děti byly šťastné, vděčné, učenlivé, zvídavé a člověk mohl na vlastní oči vidět, že taková práce má opravdu smysl a výsledky. Při takové práci si člověk strašně silně uvědomí, jak se máme dobře, získá větší pokoru k životu a odpoutá se od materialismu.

Jak vlastně probíhá stavba školy? Předpokládám, že k dispozici jste neměli žádnou techniku…

Měli jsme jeden bagřík, kterým se nabíralo bahno na cihly, míchačku, kde se míchal štěrk se směsí na podlahu a traktůrek pro převoz cihel.

Cihly se vyráběly z bahna a vláken z kokosových slupek. Vše se smíchalo šlapáním v kádích a následně se vzniklá směs lila do tvárnic. Ty byly vyrobené ze starých pneumatik. Jakmile cihly uschly, používaly se na stavbu budovy. Jako pojivo sloužilo opět bahno. Konstrukce střechy byla z bambusu, samotná střecha z bambusového listí.

Práce to byla těžká, po dvou dnech všechny bolely záda, po betonování podlahy jsme měli od štěrku rozedřené ruce do krve...nikdo to ale nevzdal, všechny poháněla myšlenka, že práce má smysl.

Školu pomáhali také stavět místní, jak je hodnotíš jako pracanty?

Místní nám pomáhali jednou při betonování podlahy a nemůžu říct nic špatného. On ten obrázek, který vidí turisté, tzn. Thajec celé odpoledne spící v hamace, a který pak vede k názorům, že Thajci jsou líní, není úplně tak pravdivý. Mají jiný denní režim, to ovšem neznamená, že nepracují nebo že jsou líní.

Jak jsi se vlastně k této práci dostala?

Už jsem byla na ostrově předtím a byla jsem v místní FB skupině. Těsně předtím, než jsem jela na ostrov, se ve skupině objevila poptávka po dobrovolnících ke stavbě školy. Stavba byla jednorázová akce, jako dobrovolníci na výuku angličtiny sem můžete jet kdykoli.

V současnosti žiješ v Malajsii, jak se tam živíš?

Pořád píši články o cestování a zároveň nabízím služby průvodce pro Čechy a Slováky, kteří k nám na Langkawi přijíždí na dovolenou. Umím poradit s ubytováním, zařídit transfery, výlety, dělám privátní výlety po Langkawi a mimo něj, sestavuji itineráře a programy.

Děkujeme Lence za rozhovor a přejeme hodně štěstí.

Zajímají vás akční letenky? Podívat se na ně můžete zde.

 

811 Zobrazení